Margaret Coolidgeová z Pennsylvánie sugestivně vypráví, jak ji při příchodu domů nadšeně vítal její kokršpaněl Jip. Vtip je v tom, že těžce nemocného pejska nechala půl roku předtím se slzami v očích utratit. Ani to ale nezabránilo v tom, že slyšela jeho štěkot a cítila jeho srst.
Duch si páníčka vůbec nevšímá
Anglická odbornice na paranormální jevy Jenny Randlesová si myslí, že „Duchové zvířat jsou ponejvíce formou vizuální projekce životné energie určitého tvora.“ Jestliže pes dokáže vycítit pánovu smrt, je jeho vědomí velice podobné, jako vědomí člověka. Ti kteří ale zažili setkání s mrtvým domácím mazlíčkem, obvykle konstatují, že na ně psův či kočičí přízrak nijak nereagoval. V okamžiku, kdy majitel spatří na zahradě svoji mrtvou kočku, zvíře projde nevšímavě kole. Přízraky se prý také chovají jako film. Jako duch se prý rovněž zjevují pouze člověku blízká zvířata. To je samozřejmě zajímavé a nabízí se zákonitě otázka, která zvířata mají posmrtný život a proč vlastně.
Kdo je to na fotografii?
Přežívají jedině duše poutané k člověku, to tvrdí spiritismus. Podle něj nemají nižší formy života individuální vědomí, a tudíž se nemohou objevit v konkrétní podobě. Přetrvávají jako skupinová duše. Například mrtvá moucha je jenom členem jakési muší podstaty, čili skupinového vědomí. Máme také mnoho různých svědectví páníčků, majitelů domácích mazlíčků, jimž se duch jejich oblíbeného psa nebo třeba kočky zjevil přímo v okamžiku své smrti. Dokazují to dokonce i fotografie, zobrazující zvířata v době, kdy už byla po smrti. Rozhodně nejde o nějaký podvod, protože fotograf se zaměřoval na jiný objekt a zvíře se objevilo až na výsledné vyvolané fotografii. K určitému přerodu zvířecí duše tedy nejspíše dochází. My ale dosud bohužel neznáme její podobu.
